Legenda o Kateřině z Redernu, prosinec 2014
Děj opery dává nahlédnout do privátního prostředí i do sporů Kateřiny s měšťany a s představitelem její vlastní, tedy luterské církve, zavádí diváka na dvůr Rudolfa II. a ve výrazně koncipované scéně Kateřininy apokalyptické vidiny zpřítomňuje nejen třicetiletou válku, ale i hrůzy dvou totalitních režimů dvacátého století. Působivým a operně neotřelým momentem jsou chvíle, kdy zděšení lidé naslouchají autentickým tvrdým slovům z Obnoveného zřízení zemského a Rekatolizačního patentu, zaznívajícím hlasitě z prostoru nad scénou. Že pak opera končí ve zdůraznění věrnosti vlastní víře - šťastným „návratem ztraceného syna“ a současně hluboce tragickým, neodvratným odchodem všech do vyhnanství, je v logice věci a dává to dílu střízlivou, ale přesto dostatečně dramatickou a působivou korunu. Jen Kateřina symbolicky zůstává.
Operu nastudoval na scéně Aleše Valáška režisér Martin Otava, donedávna ještě ředitel divadla v Liberci a nyní ředitel divadla plzeňského. Pohybuje se v rozmezí mezi realistickými obrazy a stylizací pomocí jednoduchých prostředků, výrazně zapojuje tanečníky, dosahuje velké působivosti. Hudební nastudování je dílem Marka Štilce, autorčina syna. Výrazně symfonická partitura obsahuje nejednu složitou situaci, nelehké nástupy v sólech, hodně exponuje sbor, vyžaduje patos i přesnost. Premiéra v tomto směru dopadla zcela přesvědčivě. Dílo přináší do libereckého divadla regionální tematiku a posluchačsky náročnější, ale ve výsledku přesto až překvapivě přehlednou hudbu, která nepřesahuje možnosti souboru a snad ani hranice ochoty a vstřícnosti potenciálního publika.
http://www.casopisharmonie.cz/svet-opery/legenda-o-katerine-z-redernu.html